Podnikání - Techo: Dodat vybavení Buckinghamského paláce je prestiž. Nyní vybaví showroomy Škody Auto.

"Dobrý bude i rok 2015. Jednou z nejdůležitějších zakázek je vybavení víc než dvou tisícovek dealerství Škody Auto po celé Evropě," říká Kejval.

Společnost Techo začínala v 90. letech s technickým osvětlením a postupně přes výrobu nábytku došla ke své stávající specializaci – zakázkovému designu kancelářských prostor a interiérů. V roce 1996 se firma stala největší ve svém oboru v Česku a expandovala i do zahraničí, pobočku má v Polsku i v Anglii.

"Dobrý bude i rok 2015. Jednou z nejdůležitějších zakázek je vybavení víc než dvou tisícovek dealerství Škody Auto po celé Evropě," říká Kejval.

Společnost Techo začínala v 90. letech s technickým osvětlením a postupně přes výrobu nábytku došla ke své stávající specializaci – zakázkovému designu kancelářských prostor a interiérů. V roce 1996 se firma stala největší ve svém oboru v Česku a expandovala i do zahraničí, pobočku má v Polsku i v Anglii.

Kejval je však v posledních letech také činným sportovním funkcionářem. Bývalý vrcholový veslař je prezidentem Českého olympijského výboru a plné ruce práce má i s reformou sportovního prostředí v tuzemsku.

Jaké jsou vaše zajímavé realizace?

Čerstvě jsme vyhráli tendr na vybavení showroomů pro Škodu Auto po celé Evropě. Velmi zajímavý byl projekt resortu na ostrově Velaa na Maledivách. Tam jsme měli původně dodat jen část vybavení interiérů, nakonec jsme ale dělali téměř celý komplex. Zakázka byla rázem v řádech desítek milionů dolarů.

Prestižní pro nás byla také zakázka na vybavení interiérů Buckinghamského paláce; ani ne tak z důvodu velikosti zakázky nebo její finanční zajímavosti, ale je to skvělá reference. Máme několik důležitých realizací v Africe pro tamní banky či nemocnice.

Jinak se soustřeďujeme na spolupráci s velkými nadnárodními společnostmi, jimž pomáháme vybavovat interiéry jejich budov v celém regionu střední a východní Evropy, na Blízkém východě nebo ve zmiňované Africe. Často je to ale tak, že nemůžeme naši spolupráci s klientem prezentovat. V minulosti jsme spolupracovali například se stájemi formule 1 a s předním klubem anglické fotbalové ligy.

Dodáváte častěji vybavení interiérů, nebo celá řešení prostorů? 

Určitě celá řešení. Samotné vybavení je z celé spolupráce zpravidla jen čtvrtinou celkové ceny. Kromě spolupráce na návrzích, designu a výroby je velmi důležitá i logistika celé akce. Když něco dodáváte třeba do Afriky, musíte myslet na řadu věcí. V agresivním klimatickém prostředí musíte zajistit, aby například nezrezly panty u nábytku. Často otevřete kontejner, kterým dodávka do místa přicestuje, a vyvalí se z něj na vás voda. U novostaveb bývá nezřídka termínové zpoždění. Měsíc často není žádné měřítko. Se vším tímto musíme počítat, jsme placeni za to, že to umíme, ne že se to na klientech učíme.

Kde probíhá výroba?

Výroba našich věcí probíhá v Praze. Celá skupina má však čtyři továrny, jednu v Amsterdamu, druhou blízko Eindhovenu, třetí tady, čtvrtou v Rusku. Řadu věcí outsourcujeme. Máme své partnery v Číně, ale i to se vyvíjí. Dřív jsme si odtamtud vozili hliníkové profily, dnes víc obrazovky a technické věci. Další dodavatele máme v Turecku, v Německu.

Je těžké hledat do týmu dobré lidi, jak jsou vaše produkty stále technologicky sofistikovanější?

Zaměstnáváme 600 lidí, z toho třetina jsou cizinci. Děláme v Praze, kde prakticky není nezaměstnanost, takže musíte brát zaměstnance i ze zahraničí. Všechno, co děláme, se snažíme dělat co nejatraktivněji, pro zaměstnance, pro klienty, ale i pro naše dodavatele. Když máme nějakou zajímavou zakázku pro atraktivního klienta, třeba pro stáj formule 1 nebo fotbalový klub, tak to všichni vědí, od konstruktéra až po posledního dělníka ve výrobě, který se na zakázce podílí. A zaměstnanci jsou pyšní na to, co dělají.

Dá se říct, že pro váš klíčový byznys, kancelářský nábytek, byla někdy nejlepší doba?

Zlatá éra byla v 90. letech. To už se nikdy nevrátí. Tehdy víc než o řešení šlo o samotný nábytek. Než se masověji rozšířily počítače, měli lidé z kanceláří v jednu chvíli na stole telefon, fax, psací stroj, počítač, tiskárnu. Než lidé začali počítačům věřit, všechno si tiskli, potřebovali skříně. Když jste v 90. letech přišel do banky, úředník měl metr osmdesát na metr osmdesát velký stůl, za sebou tři skříně, pod stolem ještě jednu menší, nějaký kontejner, nejlépe dva.

Dnes se ale mluví o ergonomickém pracovním prostředí. Že má pracovní prostředí nějak vypadat, si uvědomuje stále víc firem i institucí. Je to stále dobrý byznys?

Samozřejmě, teď se kromě samotného nábytku řeší to, jak prostředí kanceláře působí jako celek. Jaká je akustika, osvětlení, teplota v místnostech, ergonomie pracoviště. Firmy si uvědomují, že musí svým zaměstnancům dát hezké prostředí, které podnítí jejich kreativitu a chuť pracovat. Ale ne všude je to tak silné. My třeba vůbec neděláme státní zakázky. Tam nejde o kreativitu. Zadání dodat co nejlevnější pracovní stůl státní správě pak skončí tím, že se nakoupí levné překližkové stoly z Ukrajiny.

Kdy se tento trend, tedy snaha o co nejpříjemnější pracovní prostředí, více zakořenil i v českém prostředí?

To byl rok 1997, když jsme s Evou Jiřičnou dělali interiér Tančícího domu. Pozvali si k tomu i gurua oboru Franka Duffyho. Pro nás to byla obrovská škola. A není to primárně o penězích, i když ty otevřené pracovní prostory, jako to bylo v Tančícím domě, uděláte akusticky, světelně i jinak náročně, nemusí to být drahé. Frank Duffy napsal knihu The New Office, která vyšla už v polovině 90. let. To, co doporučoval jako nejvhodnější kanceláře tehdy, je pořád platné i dnes. On už tehdy předvídal, že počítače budou přenosné, že jednou desky stolů budou vyrobené z tekutých krystalů a na nich budete rovnou pracovat jako na dotykové obrazovce. Ale pravda, tak daleko ještě nejsme.

Je open space klíčovým konceptem dneška?

Open space je přirozený. Dává prostor, který jinak nezískáte. Neměl by to ale být uniformní open space. Může to být prostor bez dveří a příček, ale s řadou zákoutí či ostrůvků, které ten dojem uniformity rozpustí. Každopádně východisko je to, že dveře jsou trapnost, jsou jen bariérou mezi lidmi. Otevřený prostor a blízkost kolegů dávají minimálně příležitost k tomu, mít práci zajímavější, být nucen k interakci s kolegy.

Jaké jsou ve vaší profesi další trendy?

Úplný konec skříní, kdo má skříň, je out. Jde to sice proti nám výrobcům – skříně pro nás byly nejzajímavější položkou zakázek. Samozřejmě pořád budou účetní a další firmy, které je budou potřebovat pro faktury. Ale prodeje skříní spadly na třetinu objemu, jaký byl před deseti lety. Kontejnery běží, ale propadají se. Židle jdou ale nahoru... To je logické. Roste citlivost k bolestem zad a podobně. Stoly rostou, ovšem jen jejich počet, ne velikost. Stoly jsou sofistikovanější, plné kabelů, výškově nastavitelné. Ceny takových stolů byly dřív astronomické. Stály i desetkrát tolik co běžný stůl. Ale dnes je jejich cena již zajímavá. Je obrovský boom sofa, akustických řešení a paravanů. Zájem je především o tvorbu různých hnízd a pelechů, které jsou integrálně začleněny do kanceláří, kde se cítíte pohodlně a bez stresu.

Jak bude vypadat budoucnost kanceláří?

Prostřednictvím trendů, o kterých jsem hovořil, kancelář spěje ke klubům a kavárnám. V kavárně je každému příjemně. Kde se scházejí intelektuálové, umělci, kreativci? V kavárnách. Ve všem nás jednou nahradí počítače, kromě kreativnosti. A tu podpoříte uvolněním, relaxem a příjemným okolím. Tedy místem, kde je vám příjemně. Sednete si, dáte si kávu a rozhovorem s dalšími se v tom místě dostáváte do práce. Pro uživatele je to příjemné. Pro výrobce kancelářského nábytku už tolik ne. Protože vyrábět takové věci je přirozeně obtížnější než jednolité stoly, židle a podobně.

 

Co je to nejběžnější, co od vás zákazníci chtějí?

Dřív byly firmy zbytnělé a měly člověka na koberce, stoly či světla. Na všechno někdo byl. Teď se firmy snaží být efektivní a mají jednoho office manažera na vše. Ten přijde a řekne: Máme tisíc metrů čtverečních, zařiďte nám to. My uděláme vzduchotechniku, světlo a kolikrát vyřídíme i stavební povolení. A jak jsem říkal, trendem je přiblížení se klubovému prostředí. Samozřejmě to není pro každou firmu. Když jste právní kancelář, asi budete někdy potřebovat jednat za zavřenými dveřmi. Nějak asi bude vypadat banka, jinak reklamka. Mimochodem, reklamky vypadají vždy úžasně, excentricky a zajímavě. Přijde mi, že často je to ale jen naoko pro případné klienty. Není to ani tak dělané pro samotné zaměstnance.

Přijde někdy klient s konkrétním zadáním ve smyslu: Zařiďte mi budovu novým prostorem, ať vzrostou tržby, produktivita práce nebo další měřitelné parametry?

Ano. Třeba firmu převezmou noví majitelé a poznají, že je potřeba dostat do zaměstnanců novou kulturu. Domluvíme se, jakou kulturu chtějí, a tomu přizpůsobíme interiéry. Ale jsou i konkrétnější zadání. Eliminovat čas, který zaměstnanci stráví surfováním po internetu. Firma ví, že její lidé tak stráví pětinu své pracovní doby, a chce to změnit. A lepší než represe je vytvořit pracovní prostředí tak, že lidé sami budou chtít dělat ty správné věci.

Dáváte v práci s interiéry víc na pocity, co může fungovat, nebo na výzkum a tvrdší podklady?

Samozřejmě existuje spousta studií. Na žlutou stěnu bude sedat hmyz, červená zasedačka není dobrý nápad a podobně. Můžete se opřít i o to, že podle pozorování, pokud máte kancelář s dveřmi a klikou, jejich otvíráním a zavíráním strávíte ročně 8 hodin, tedy jeden pracovní den. Ale nejvíc je to o emocích a zkušenostech.

Panují v přístupu ke kancelářským prostorám regionální rozdíly?

Donedávna byl obrovský rozdíl mezi kanceláří v USA a v Evropě. Evropští architekti jako Norman Foster či Renzo Piano ale tento rozdíl téměř smazali. V USA byly dřív časté takzvané cubicals. Velký prostor byl rozdělen na čtvercové kóje. Česko zase bylo dlouho pod vlivem německého systému buňkových kanceláří. Nyní jsme však už tak pět let žádnou takovou nedělali. Co tady ovšem přetrvává, je brutální rozdíl mezi soukromou a státní správou. V Nizozemsku jsou kanceláře státních institucí daleko pokrokovější. V Utrechtu jsme dělali velkou realizaci na tamním krajském úřadu. To je bomba. Jak je to udělané pro lidi, pro zaměstnance i ty, kdo tam přijdou. Co děláme my? V systému veřejných zakázek státní správa vybere to nejlevnější, co je k mání. A státním zaměstnancům dá pár dnů volna v roce navíc, aby nemuseli do té nezábavné práce v tom hnusném prostředí. Místo aby svým zaměstnancům ten pracovní prostor nějak vylepšila a oni se do práce těšili. Další, co tady pořád vidíme a jinde ne, jsou jídelny, které fungují jen dvě hodiny denně, většinu dne jsou ale mrtvé. Takhle neefektivně naložit s prostorem je podle mě hřích.

Jak osobně při funkci šéfa Českého olympijského výboru (ČOV) zvládáte denní chod firmy? Je to velké omezení?

Po pravdě nezvládám. Ale o tuto práci nechci přijít. Nechci být povoláním sportovní funkcionář. Ve firmě mám skvělé prostředí a baví mě to. Ohromné pochopení mám od kolegů z Nizozemska. Mám v kontraktu několik dní v roce, kdy mohu pracovat pro ČOV. Firma to vidí jako formu společenské odpovědnosti. Kolegové z vedení společnosti i moji spolupracovníci v Praze mě podporují. Historicky v Nizozemsku je navíc olympismus silnou a podporovanou myšlenkou. Nizozemský král Vilém Alexandr byl ostatně donedávna členem Mezinárodního olympijského výboru.

I na olympiádě nebo teď při Evropských hrách v Baku jste každý den v kontaktu s kolegy. Nebo Techo vypínáte?

Pořád budu dennodenně kloubit obě role. Techo pro mě není zaměstnání, je to součást života.

Autor: Michal Šenk
Zdroj: byznys.ihned.cz