Když se o nás někomu zmíní spokojený klient, je to ta nejlepší reklama

Manuální činnost jim vyhovuje, nemohou si prý stěžovat ani na nedostatek zakázek a pracovní dobu si přizpůsobí tak, jak zrovna potřebují. „Dva roky jsem byl zaměstnaný u dvou firem 
a opravdu mě nebavilo vstávat ráno v pět hodin. Teď můžu vylézt z postele o něco déle," pochvaloval si s nadsázkou své rozhodnutí pracovat na volné noze Michal Adamec. Jeho kolega David Čihák však přiznal, že ze 
začátku se odchodu z firmy, kde tenkrát pracoval, obával. „Bál jsem se hlavně toho, že jako živnostníci nebudeme mít tolik práce. Přece jen jsem měl své místo se stálým příjmem peněz jisté," zavzpomínal Čihák. Nakonec se ale rozhodl zariskovat.„Protože jsem ho donutil," smál se Adamec a jeho kolega také se smíchem přikývl: „Tak nějak to opravdu bylo."

Michal Adamec totiž začal pracovat na vlastní pěst nejdříve sám. „Než jsme se s Davidem dali dohromady, měl jsem takovou menší dílnu 
u sebe v garáži, kde jsem pracoval většinou sám. Občas se tedy ke mně někdo přidal. 
S Davidem jsme byli kamarádi, čas od času mi chodil 
s prací pomáhat a později jsme se rozhoupali k trvalé spolupráci," vylíčil Adamec, jak jejich firmička vznikala.

Mladí řemeslníci se věnují nejen výrobě nábytku, ale také jsou k vidění na střechách domů. Zkrátka spojili své dovednosti nabyté na studiích dohromady. Michal Adamec je truhlářem s maturitou
a David Čihák je zase vyučený tesař. „Všechny práce děláme společně, takže oba se věnujeme jak truhlařině, tak tesařině," zmínil Adamec.

Dodal, že se vlastně jejich dvě zaměření krásně doplňují. „Stává se, že si nás někdo pozve na opravu střechy, 
a když zjistí, že děláme i nábytek, tak nás poprosí i o něj," řekl Adamec a zdůraznil, že práce mají opravdu dostatek. K otázce, zda tomu tak bylo v jejich praxi vždy, Adamec zapátral v paměti. „Když jsem naši firmičku rozjížděl, tak jsem byl ještě zaměstnaný 
u firmy, ale nějací klienti se mi už hlásili," zavzpomínal
 s tím, že pak nastala řetězová reakce. „Tito klienti nás doporučovali svým známým a ti nás pak zase doporučovali dál, a tak se to nějak samo vyvinulo. Když se o nás někomu zmíní spokojený klient, je to ta nejlepší reklama," usmál se Adamec.

Ani ze strany větších obchodních řetězců s nábytkem řemeslníci výrazné ohrožení necítí. „Měli jsme zákazníka, kterému jsme vyráběli vestavěnou skříň. On si pak po čase objednal nějaký nábytek vyrobený v Polsku. Později jsme se od něj dozvěděli, že když ho viděl složený v kontrastu s tou naší skříní, tak musel konstatovat, že už si takhle nic neobjedná a svůj budoucí nábytek nechá jen 
v našich rukou," pochlubil se za oba truhláře Adamec.

David Čihák poznamenal, že vedle vyšší kvality zpracování nábytku jejich klienti často ve srovnání s velkými obchody oceňují osobnější přístup. „To je velká výhoda. Každému se věnujeme individuálně, sestavíme nábytek na míru, a když je třeba něco vyřešit, není problém," pověděl Čihák s tím, že co se týče ceny, je to různé. „Někdy se 
s cenami dokážeme dostat na srovnatelnou úroveň s řetězci, třeba v případě kuchyní, ale když jde například o nějaký menší kus nábytku, nepodaří se nám cenově řetězcům konkurovat, protože to vyrábějí sériově ve velkém," dodal Čihák.

Když se potencionální zájemce, třeba o novou kuchyň, objeví, nejdříve přijde na řadu konzultace. Řemeslníci se s klientem většinou sejdou na místě, kam by jejich výtvor měl zamířit. „Vše změříme, zhruba se dohodneme, jak by co mělo vypadat, pak přijde na řadu grafický návrh, vytvoření cenové nabídky a druhá schůzka s klientem. Když se dohodneme, tak se pustíme do samotné výroby," popsal obvyklý způsob jejich práce Adamec.

Také podotkl, že právě kuchyně jsou v hledáčku jejich zákazníků nejčastěji. „Kuchyně sestavujeme často. Hodně také děláme střechy u novostaveb a opravy starších střech," přemítal Michal Adamec.

Podle toho, zda zrovna tvoří či montují nábytek nebo opravují střechy, se řemeslníci pohybují buď ve své dílně v Bystré u Humpolce, anebo v terénu. „Pracujeme v podstatě po celé republice. Nejdál jsme byli v Chorvatsku. Tam jsme se dostali přes jednu firmu. Vypadli jim montážníci, tak sháněli někoho, kdo by jim jejich kuchyň byl schopný dát dohromady. A nás doporučil náš známý, který pro tuto firmu zaváží spotřebiče," vysvětlil Adamec, jak k práci 
v Chorvatsku přišli.

Jejich pracovištěm se na nějaký čas stal také evangelický kostel v Humpolci. „Tam jsme vyměňovali střešní plášť v zadní části budovy," popsal David Čihák, 
a ještě k tomu poznamenal, že bez lan a vázacích postrojů by se na střeše tohoto kostela neobešli. „Byli jsme uvázaní v podstatě od rána do večera," konstatoval Čihák.

Výšek se však nebojí. „Asi už jsme si zvykli. Když máme po delší době dělat střechu, která je opravdu vysoko, tak máme ze začátku trošku zvláštní pocit, ale pak už nám to ani nepřijde," zapřemýšlel Adamec.

Stává se, že v zaměstnání se člověku čas od času bohužel nevyhne nějaký úraz, zvlášť když jde o manuální práci. Michal Adamec na sebe prozradil, že už několikrát na střeše šlápl na hřebík a propíchl si nohu. „Ale nic vážného to nebylo. A prsty máme zatím všechny," podíval se truhlář na ruce. Adamcův pohled na prsty ale připomněl Davidu Čihákovi jeho vlastní ruce. „Nehet mi slezl!" uvědomil si malý, nicméně poměrně bolestivý úraz Čihák. „Stalo se mi to tak, že mi na prst spadla pergola," přiblížil 
a vzápětí se nad vypuštěnou větou rozesmál. „Vím, že je to k neuvěření, ale je to tak," pobavili se kolegové při vzpomínkách na nepříjemné momenty. Naštěstí jsou při své práci opatrní, takže je nikdy nic horšího nepotkalo. „Také doufáme, že nikdy nepotká," uzavřel toto téma David Čihák.

Stejně jako v módě nebo 
v gastronomii, i v truhlařině se podle řemeslníků mění trendy s dobou. „Pamatuji si, že v barvách dřeva dříve hodně letěla olše, kterou už dnes téměř nikdo nechce. V současnosti se, myslím, naopak hodně vrací zájem o nábytek z masivu, lidé ho vyhledávají možná častěji než desky," podělil se o zkušenosti z praxe Michal Adamec.

S odpovědí na otázku, bez kterých třech nástrojů by se truhlář či tesař opravdu neobešel, oba mladí pánové přece jen chvíli otáleli. A pak 
se začali doplňovat. „Určitě bychom se neobešli bez vrtačky," začal jmenovat Adamec a Čihák přikývl. „Také potřebujeme nějakou pilku," doplnil druhý důležitý nástroj a nakonec si vzpomněli na kladivo. Ale jakoby se svým výběrem nebyli úplně spokojení. „No, ale říká se, že nejdůležitější je metr, pak tužka a nakonec nůž," usmál se Adamec.

Řemeslníci již zmínili, že 
o zakázky nemají nouzi. Podle jejich názoru je neohrožu
jí ani ostatní živnostníci z regionu. „Nepřipadá mi, že bychom si lezli do zelí, naopak bych řekl, že je tu zdravá konkurence a že by se ještě další truhláři a tesaři na volné noze dokázali slušně uživit," odhadoval Adamec.

Jenže zádrhel je podle jeho slov v tom, že ne tolik lidí projeví o truhlařinu či tesařinu zájem. „Myslím si, že mladých lidí, kteří by se tomu chtěli opravdu profesně věnovat, moc není. Na školu jich pár nastoupí a z té hrstky, kdoví, jestli se tomu pak věnuje dál alespoň dvacet procent," podělil se o svůj názor Adamec.

I David Čihák se domníval, že mladí studenti většinou usilují o maturitu nebo vysokou školu. „Co já vím, tak nás ve třídě na učňáku bylo devět, z toho asi tři teď dělají tesařinu," vyčíslil Čihák.

A proč je právě on mezi 
těmi, kteří zůstali u svého 
řemesla? „Mně se tesařina vždycky líbila. Chodil jsem na brigádu k sousedovi, který dělal střechy, a nadchlo mě to natolik, že jsem ani neuvažoval o jiné práci," přiznal se Čihák.

Také u Michala Adamce byla truhlařina jasná volba. „Baví mě manuální práce, nedokážu si představit, že bych seděl v kanceláři. Zedničinu bych asi dělat nechtěl, práce se železem mě taky neoslovuje, ale truhlařina, to je takové pěkné řemeslo," přiblížil, jak uvažoval, když se rozhodoval, kam jeho kroky povedou po základní škole.

Jak však vzápětí vážně nevážně prozradil, rádi by do budoucna do své firmičky přijali další zaměstnance. „Chtěl bych mít pod sebou pracovníky, abych ve stáří už nemusel nic dělat," zavtipkoval Adamec a vysloužil si tak od svého kolegy uštěpačnou poznámku: „Vždyť jsi říkal, že tě práce baví," smál se Čihák.

Pak ale oba potvrdili, že opravdu přemýšlejí o posile. „Chtěli bychom se do budoucna rozrůst, abychom nezůstali na jednom bodě," shodli se řemeslníci. Michal Adamec dodal, že už si i podávali inzerát s tím, že shánějí řemeslníka. „Sice jsme to zkoušeli jen na internetu přes Facebook, ale vůbec nikdo se neozval. Nevím proč, napadá mě jen to, že se lidem nechce moc pracovat rukama. Ale teď máme přislíbeno, že jeden náš kamarád, který nám už kdysi pomáhal, by k nám nastoupil, tak jsme rádi," pochvaloval si Adamec.

Autor: Aneta Slavíková
Zdroj: pelhrimovsky.denik.cz