Dřevo, lak a trpělivost. Houslař z Ostravy dává nástrojům nový zvuk i vzhled

V jeho ateliéru v Ostravě to voní dřevem a houslařskými laky. Na stole leží rozpracované housle, po boku štětce, klíh a staré šablony. „Každé housle jsou originál. A i když jsou vyrobeny ze stejného dřeva, každé mají jiný zvuk,“ říká Tomáš Pospíšil, který se houslařině věnuje od roku 1998.

Jeho cesta k řemeslu přitom začala nenápadně. Dětským trváním na tom, že chce hrát na housle, ne na kytaru. „Táta se mě tehdy snažil přemluvit na něco modernějšího, ale já jsem si stál za svým. Housle mě chytly a nepustily. Začal jsem chodit do hudebky,“ vzpomíná.

Od truhláře k mistrovi houslaři

Přestože hudba byla v jeho dětství doma všude kolem, rodiče i prarodiče hráli na různé nástroje a malý Tomáš tak vyrůstal mezi tóny, svou budoucnost s houslemi zatím nespojoval. Naopak, když se po základní škole rozhodoval, kam dál, zvolil truhlářské učiliště.

„Práce se dřevem mě vždycky bavila,“ říká. Spojení hudby a řemesla přišlo až později, když si začal sám opravovat svůj nástroj. Otec si tehdy všiml jeho zaujetí a nasměroval ho na soukromou školu v Kyjově, kde se vyučil houslařem.

Hudebník, který si vybral dřevo

Po vyučení a vojenské službě se mohl stát dokonce profesionálním hudebníkem. Hrál na kontrabas ve vojenském uměleckém souboru Ondráš a dostal nabídku zůstat. „Lákalo mě to, ale věděl jsem, že s houslařinou by mi ujel vlak. Táhla mě více,“ přiznává.

Proto se v roce 2002 osamostatnil a v Domě kultury města Ostravy si otevřel první dílnu, kterou časem přestěhoval na novou adresu v Cingrově ulici. Tam se dodnes stará o housle, violy i violoncella profesionálních hudebníků.

„Momentálně se z kapacitních důvodů věnuji hlavně opravám. Dokonce jsem po sedmnácti letech praxe ukončil kariéru soudního znalce pro posuzování a oceňování smyčcových nástrojů. Nedalo se to všechno stíhat,“ popisuje.

Tajemství tónu ukryté ve dřevě

Na své vlastní housle ale nějaký čas nehrál. „Upadl jsem na ně a rozbil je na patnáct dílů,“ směje se. Místo toho ale opravuje nástroje třeba hudebníkům z Janáčkovy filharmonie. A pokud se pustí do výroby nových houslí, trvá to měsíce.

Kvalitní javorové a smrkové dřevo musí pečlivě vybírat. „To nejlepší roste v Bosně nebo v Alpách, výborné máme ale i v Beskydech,“ vysvětluje mistr. Jen samotné lakování nového nástroje mu pak zabere týdny.

I po více než dvaceti letech v oboru Tomáš Pospíšil tvrdí, že houslařinou se dá uživit, ale ne zbohatnout. „Člověk to musí dělat z lásky. Musí to brát jako koníčka, jinak by to nemohl dělat,“ přiznává.

Poslední houslař v Ostravě

Přesto má jeho práce velkou hodnotu nejen pro hudebníky, ale i pro celé město. V Ostravě je totiž jeho dílna poslední aktivní. „Ostatní chlapi už jsou v důchodu. Takže když někdo potřebuje opravit housle, přijde ke mně. A já se postarám, aby znovu zněly,“ říká s pokorou.

A aby se o svou lásku ke smyčcovým nástrojům mohl podělit s ostatními, věnuje se naplno také osvětové činnosti. V roce 2011 proto společně s kolegy, kteří se vyučili u mistra Pavla Celého st., založil Sdružení houslařských dílen a řezbářů.

V průběhu času se s nimi pustil do přednáškové a osvětové činnosti v oboru houslařství a dodnes organizují houslařskou konferenci, určenou nejen pro profesionální houslaře, ale také pro širší publikum včetně laiků. „Pro rozvoj a udržení řemesla je důležitý příliv nových adeptů. Ale bez osvěty to nejde,“ zdůrazňuje ostravský houslař.

Autor: Radim Šlezingr
Zdroj: karvinsky.denik.cz