Začínal u výroby dveří, dnes ve svém truhlářství dělá snad všechny druhy nábytku

Od jeho devíti ho vychovávala pouze matka, která vzhlížela ke svému bratrovi, který byl truhlář. „Protože byl šikovný, věřila, že i já budu,“ vzpomíná Martin Šedivý. Po vyučení vyzkoušel širokou škálu zaměstnání, život ho ale nasměroval a on naskočil na rychlík směr: nábytek.

„Začátek byl těžký. Uvědomil jsem si, byť jsem se truhlářem vyučil, že neumím vůbec nic,“ vzpomíná na začátky Martin Šedivý. Vystřídal nejprve mnoho zaměstnání a nyní je hrdý na to, že má svou vlastní truhlářskou dílnu a je už devět let zpátky u řemesla.

V truhlárně, kde začínal, se dělalo převážně s masivem a vyráběli jen okna, dveře, schody. „Já jsem dostal v prvopočátku dveře. Když jsem je spatřil, nevěřil jsem, že bych je někdy sestavil sám. Jenže opakování je matka moudrosti, tak těchto dveří jsem za rok musel vyrobit asi šedesát kusů. Já, člověk, který nemá rád stereotyp,“ usmívá se při vzpomínce Martin.

Správný přístup

Původně si myslel, že se firma zaměřuje na vše, třeba i na skříně nebo kuchyně. Ale nakonec zjistil, že jde vlastně jen a jen o pouhé dveře. V dnešní době je podle něj důležité umět se odlišit od konkurence. Být v něčem jiný, lepší než ostatní. Truhlář z Perninku se snaží už od počátku hledat lepší cestu k zákazníkovi. Říká, že úspěšné řemeslo je o správném přístupu.

„Je důležité přijet za zákazníkem a snažit se plně pochopit jeho představy a přání. Někdy je potřeba přistoupit na kompromis, ale v průběhu zhotovení jsem zvyklý, že zákazníka informujeme, posíláme fotky a tím o sobě oboustranně víme, že se něco děje a že zakázka bude zhotovena,“ vysvětluje.

Při práci ho snad nedokáže nic rozčílit, je plně soustředěný na práci se dřevem. Od truhlářství Martina Šedivého si lidé mohou nechat vyrobit kuchyňské linky, komody, vestavné skříně, dveře, stoly, židle, postele, altány, pergoly, stánky na vánoční trhy nebo klidně i přístřešky pro auta. Vyrábí jak z lamina, tak z masivu.

I když je truhlář z Karlovarska velmi vytížený a práce mu bere maximum času, často si pokládá otázku, zda to za to stojí a kde vlastně je hranice. Naštěstí má koníčka, kde se odreaguje. Když má volno, tak totiž rád rybaří.

„Největší oporou mi je přítelkyně, která musí trpět veškeré moje nálady a stavy. Ty pozitivní jsou v pohodě, ale ona musí přečkat i ty negativní. A za to, že to se mnou a dřevem zvládá, ji patří velké poděkování,“ dodává na závěr spokojený truhlář Martin Šedivý.

Zdroj: denik.cz
Autor: Lucie Bukovjanová