Podnikání: Se skateboardy pohořel. Uspěl ale s nábytkem, po němž lezou děti.

Dětem se běžně říká, aby nelezly po nábytku. Dva tátové ze společnosti Antonie Emma na to jdou ale přesně opačně. Vyrábí dětské průlezky a pohybové stavebnice, které slouží i jako nábytek do pokojíčků a samotné děti motivují k tomu, aby po něm lezly. „Za posledních třicet let se u nás více než zdvojnásobil podíl dětí s nadváhou, což je alarmující. Ale pohyb není jen prostředkem k boji proti nadváze. Rozvoj hrubé motoriky přímo souvisí třeba s rozvojem řeči,“ popisuje Štěpán Malý, jenž za nápadem na byznys s pohybovým nábytkem pro děti stojí.

„Paradoxem je, že děti přirozeně pohyb milují. Je pro ně automatický, nemusíte je do něj nutit. Je ale potřeba vytvořit jim bezpečné prostředí, kde se můžou hýbat. A s tím my chceme rodičům pomoci,“ říká pro CzechCrunch Malý. Původně začali vyrábět průlezky, ale později mu se společníkem došlo, že jde možná o luxusní a zbytný produkt. „Ale nábytek ne,“ doplňuje s tím, že postel, stůl či komodu potřebuje v pokojíčku každý. A tak vznikl nábytek, který sám o sobě k pohybu a zdravému vývoji slouží.

Jedním z cílů Antonie Emma tedy je zbořit předsudek, že po nábytku se neleze. „Ten vychází ze dvou potenciálních obav rodičů – buď dítě zničí nábytek, anebo sebe, což je pochopitelné. My to ale vidíme tak, že kvalitní nábytek je pro pohyb ideální. Proto vyrábíme z masivu věci, které vydrží i to, že po něm děti budou lézt. Klidně přežije majitele domu,“ popisuje Malý. Cesta k takovému byznysu měla ale výrazně víc peripetií – a začala u jiného využití dřeva.

Do skateboardingu se Štěpán Malý zamiloval už v devíti letech, když poprvé v magazínu ABC viděl fotku se skejťákem, který sjížděl zídku ze schodů. O rok později se sportu začal věnovat naplno. „Na sídlišti vyrostla parta skejťáků a strašně jsme to žrali. Každý den jsme trénovali, natáčeli videa, sháněli sponzory, takže to byl absolutně celý můj svět,“ vzpomíná na mládí.

Za sto tisíc korun, které vyhráli v soutěži, si tak mladí podnikatelé udělali „eurotrip“ s cílem najít odběratele desek, ať už šlo o skateboardingové značky nebo evropské sklady s tiskárnou. Domluvili si obchodní spolupráce na dodání asi deseti tisíc desek měsíčně a při shánění kapitálu zjistili, že jediná průchozí cesta je najít investora. S ním začali stavět výrobu s měsíční kapacitou na dvacet tisíc desek. „Firma skončila v podstatě dřív, než byla kompletně dokončena. Asi po dvou letech,“ doplňuje Malý.

Důvod? Koncové zákazníky prý moc nezajímá, zda mají desku z Ameriky, Číny, nebo Evropy, spíš se dívají na cenu a kvalitu. „Číňané měli skvělou kvalitu, protože mohli používat lepidla, co my v Evropě ne. To všechno jsme věděli, ale naše touha byla silnější než selský rozum. Protože naše mise, jak vyrobit desku za stejné peníze jako Číňan, byla postavená na chráněné dílně,“ přibližuje Malý.

Ve firmě zaměstnávali třináct zdravotně postižených osob a k tomu dva lidi na mezinárodní obchod. „V Excelu to krásně fungovalo, ale realita byla peklo.“ Výroba nejela podle plánu a trvala pětkrát déle. „Místo výroby a obchodu jsme jen každý měsíc honili peníze a neustále se prali s cash flow. Takže místo do růstu jsme šli do bankrotu a nějaké úvěry byly vázané i na rodná čísla, takže to byl sešup se vším všudy. Prostě špatný nápad s přehnanou láskou k řemeslu,“ doplňuje Malý.

Kapitola Spojené státy

Než ale byznys se skateboardy Malý nadobro ukončil, rozhodl se se společníkem o poslední možnou záchranu. „Nechtěli jsme si připustit konec a zahodit šest let dřiny jen tak. Museli jsme si odškrtnout Spojené státy. Vzali jsme poslední peníze a vše vsadili na jednu kartu,“ vypráví o tom, jak se vypravili do Los Angeles na tříměsíční turistická víza.

Nakoupili desky, sami je navrhli a zkoušeli prorazit v Mekce tohoto sportu. Po zařízení banky a skladu se tak dali do sestavování hvězdného týmu jezdců a sbíraní obsahu na web e-shopu. Nakonec se jim ale nepodařilo spolehlivé lidi najít: „Dobří jezdci už sponzory měli a na nás nebyli zvědaví. A když už jsme někoho měli, tak nikdy neplatilo to, na čem jsme se domluvili.“

Aby se s kamarádem vůbec uživili, nechávali si desky posílat ze skladu do kufru auta, s nímž objížděli skateparky, a jezdcům je prodávali s výraznou slevou. „Takže sklad jsme z části prosvačili a jeli domů s dvaceti dolary v kapse. Byl to definitivní konec mé životní etapy. Zpětně jsem za ni moc rád, byla to skvělá škola a stejně tak jsem rád, že to nevyšlo. Život mě zahnal do mnohem zajímavějšího odvětví po všech stránkách,“ ohlíží se Malý.

Zdroj: cc.cz
Autor: PETER BREJČÁK

https://www.antonieemma.cz/