Zajímavosti: Ze dřeva vyřezával už jako kluk, teď jako řezbář cestuje po světě

K práci se dřevem se dostal už jako malý kluk, když jeho rodiče koupili chatu v beskydské Řece. Tehdy Igor Kučera společně s bratrem a kamarádem zkoušeli z borové kůry vyřezávat různé postavičky a zvířátka. Práce se dřevem se pak stala jeho koníčkem, a teprve až když začal studovat na vysoké škole, přestal na něj mít čas.

„Potom jsem odjel do Anglie, takže vyřezávání šlo úplně stranou. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že bych se tomu někdy nějak více věnoval,“ popisuje Igor Kučera.

Všechno se ovšem změnilo, když se přestěhoval do Vřesiny nedaleko Hlučína. „Najednou mě napadlo, že bych se k tomu mohl vrátit, protože dláta jsem už měl a dřeva bylo všude dost. Nejprve jsem začal zkoušet menší věci, mohlo to být někdy před rokem 2010,“ vysvětluje Igor Kučera s tím, že v té době se začal zajímat o akce pořádané v Beskydech, na kterých viděl řezbáře vyřezávající sochy ze dřeva v životních velikostech.

Igor Kučera se sám poprvé výrazněji prosadil v soutěži v Mostech u Jablunkova, na kterou se mohl přihlásit téměř kdokoli, aniž za sebou musel mít nějaké zkušenosti.

„Tenkrát si mě všimli novináři, takže jsem se objevil na titulní straně novin. Podstatnější ovšem bylo, že jsem navázal kontakty s ostatními řezbáři,“ popisuje a zároveň dodává, že od té doby jej začali zvát na nejrůznější akce.

„Když pak o dva roky později v Beskydech na jednom sympoziu vyhodnotili organizátoři moji sochu jako nejlepší, definitivně jsem si řekl, že bych se tomu měl začít věnovat mnohem víc.“

Ukázka práce Igora Kučery - lípa, výška 115 cm, 2015

Zahraniční řezbáři mají perfektní weby, prezentace i vizitky

Následně Igor Kučera vytvořil s ostatními řezbáři skupinu, která se účastnila zejména akcí v okolí. Vzhledem k tomu, že měl známé ve Velké Británii, se však chtěl zapojit i do některé z tamních akcí.

„Dost dlouho trvalo jenom to, než se podařilo navázat kontakty. Asi po roce mi však organizátorka jedné akce ve Walesu vzala telefon a mluvili jsme spolu asi dvacet minut. Slíbila mi, že vezme pět řezbářů z východní Evropy,“ popsal Kučera.

„Byl se na nás podívat také člověk, který pořádá mistrovství světa. Zalíbili jsme se mu tak, že řekl, že příští rok vezme tři z nás. Než jsem ale dojel domů, měl jsem od něj mail, že dva lidi chce už přímo na ten rok.“

Tehdy se psal rok 2014. „Půl roku nato už jsme byli v USA, za dalšího půl roku ve Skotsku. Nyní se chystáme už počtvrté do Walesu a o měsíc později do Anglie.“

Díky těmto akcím se jemu i jeho kamarádům naskytla zajímavá konfrontace s řezbáři z různých částí světa.

„V zahraničí to funguje úplně jinak. Když se tam někdo rozhodne, že se tím bude živit, udělá si perfektní webovky, prezentaci, vizitky a nechá si i polepit auto. U nás je situace jiná, mnoho řezbářů nevěnuje samotné prezentaci takové úsilí a možná o to víc se soustřeďuje na samotnou řezbářské práci,“ porovnává situaci řezbář z Vřesiny.

„Když jsme někam přijeli, ptali se nás, kde máme vizitky. Divili se tomu, že je někteří nemají. Ovšem když jsme pak vzali do ruky dřevo, dláta a pily, všechny ostatní jsme převálcovali. Přesvědčili jsme je, že se můžeme směle měřit s řezbáři z celého světa,“ podotkl muž, který se řemeslu vyučil jako samouk.

Ukázka z díla Igora Kučery - lípa, šířka 50 cm, 2015

Díla vyrobená na akcích v cizině draží za řezbáře prodejci

Kučera zároveň poukazuje na skutečnost, že v zahraničí fungují akce také organizačně úplně jinak než v České republice.

„U nás máme vždycky všechno zařízené a na místě odvedeme svou práci, za kterou dostaneme honorář. To v cizině dostaneme někdy jen snídani, spíte ve vlastních stanech a všechno kromě dřeva si hradíte sami. Jenže sochy, které vyrobíme, pak za nás draží prodejci a peníze, které za ně návštěvníci dají, pak skoro všechny předají nám,“ líčí.

„Součástí akcí v zahraničí jsou rovněž rychlořezby trvající půl hodiny. Hosté tak vidí, jak řezbář z kmene vytvoří něco, co už má naučené.“

Ukázka z díla Igora Kučery - topol, šířka 86cm, 2016

V poslední době si Igor Kučera hodně oblíbil akce na Slovensku, na které jezdí stále častěji.

„Přes den všichni pilně pracují, večer pak posedíme. Využíváme příležitosti být co nejvíce spolu, protože když letní sezona akcí skončí, přes zimu se pak nevidíme skoro vůbec. Někdy nám k tomu hraje také živá hudba,“ přibližuje řezbář, jehož nejčastějším námětem je lidská postava.

„V zahraničí se řezbáři nepouští do lidských postav tak často jako u nás, takže v tomto tématu mají naši řezbáři trochu navrch. Přitom toto téma je nesmírně náročné a člověk se v něm má pořád kde zlepšovat.“

Autor: Jan Smekal
Zdroj: ostrava.idnes.cz, mujweb.cz/igor.kucera