Dobrá práce: K řezbářství se dostal jako jako samouk po třicítce. Teď jeho dřevěné sochy berou dech.

Dřevěné sochy řezbáře Oldřicha Plisky zdobí zahrady i veřejná prostranství. V našem článku prozradil, jak se buduje úspěšná značka s motorovou pilou v ruce a proč je pro něj nejdůležitější anatomie a pohled očí.

Šampionát s motorovou pilou

Oldřich si na konci dubna přivezl ocenění z řezbářské show Woodcarving cup. Jak vysvětlil, na akci byly tři kategorie, z toho dvě soutěžní. On byl v kategorii Dominantcarving, tedy hlavní téma velké sochy. Počítá se to jako evropský šampionát a on tam zastupoval Českou republiku. U děl se hodnotí nápad, složitost sochy, celkový dojem, wow efekt a čistota řezu. Další kategorie je Speed Carving, to je rychlořezba na hodinu. Sochy, které řezbář za hodinu vytvoří, se potom draží a kdo vydraží za nejvyšší částku, je vítězem. U kategorie Free Carving řezbáři řezali na volné nebo zadané mimo soutěžní téma, zmiňuje Oldřich. 

Soutěžním tématem byla fauna Evropy a nesměla se opakovat zvířata z loňska. Socha by měla znázorňovat i nějaký příběh z přírody, mělo by se v rámci ní něco odehrávat. Podle Oldřicha jsou hlavní zvířata dost vybrané, takže přemýšlel, co a jak by mohl ztvárnit. Jeho původní myšlenka byl zubr evropský doplněný například rosomákem nebo telátkem, ale jemu přidělený kmen neměl požadované rozměry. Moje žena mi vnukla nápad, že se jí moc líbil varan, kterého jsem dělal na podzim. Ale takový velký ještěr tady v Evropě nežije. Řekl jsem si, co mi brání klasickou ještěrku obecnou zvětšit v makro měřítku, kde si můžu hrát s detaily, popisuje s tím, že k tomu chtěl doplnit trávu nebo pampelišky. Pak ho napadlo, že by u ještěrky mohla levitovat vážka nebo šídlo. Na kus kovové kulatiny přidělal levitující šídlo před ještěrkou, aby tam byl pohyb a příběh, že ho ještěrka chce ulovit.

Setkávání je podle Oldřicha na takových soutěžích nejdůležitější. S většinou řezbářů se za těch několik let, co jezdí na veřejné akce, stali kamarádi a vždy se moc rádi vidí. Těší se, že si popovídají a vymění si zkušenosti z práce. Každý má vždycky nějaký svůj fígl, nějaký zlepšovák, něco, s čím se podělí s ostatními. Samozřejmě se zajímáme i o naše normální rodinné životy, rádi si spolu i zazpíváme, zahrajeme na kytaru. Večer, když už si člověk po té náročné práci sedne, tak na to se strašně moc těším, doplňuje. Navíc je na takových akcích příležitost i pro získávání zakázek, lidé tam řezbáře často oslovují nebo si od nich vezmou vizitku. 

Medvídek dělaný tajně

Oldřich Pliska se k řezbářství dostal jako slepý k houslím. Líbilo se mu od dětství, ale neměl nikoho, kdo by ho k tomu vedl nebo mu to ukázal. Vzpomíná, že když jako kluk zkoušel vyřezat nožíkem nějakou panenku, většinou to skončilo pořezáním a výsledek nevypadal hezky. Odmalička ho ale fascinovaly figurky, ať zvířat nebo lidí. Dostal se k tomu až po třicítce, kdy dostavil dům. Je to sice nekončící práce, ale jak měl hotovo, tak si mohl vydechnout zkusit se něčím zabavit. Dlouho mu trvalo získat zručnost i co se týče nástrojů. Například motorovou pilu měl jeho táta, ale nepůjčoval mu ji, protože se bál, aby si neuřezal nohu. Až nabral odvahu si to vyzkoušet, tak si na tajňačku, aby to nikdo nevěděl, v garáži schovával špalek. Táta si tam nechal pilu a já si jednoho zimního mrazivého odpoledne zkusil vyřezat jednoduchého medvídka. Nevypadalo to nic moc, ale tehdy se mi líbilo, že má nějaký tvar a připomíná medvídka. Ale v životě bych si nepomyslel, že bych se za pár let mohl dostat tam, kde jsem teď, směje se.

Tehdy zkoušel i menší postavičky dláty jako je koník nebo vlk. Začínal tedy těžšími věcmi, většinou se začíná hříbky a podobně. Zlomový byl pro Oldřicha rok 2020, kdy na jaře byla první karanténa covidu. On tak měl více času a začal tedy vyřezávat. Protože má rád dravce a je to oblíbené téma v řezbářství, začal dělat orly a nějaké sovy. Když měl někdo narozeniny, tak je dostal jako dárek. Dneska, když to vidím, tak si nemyslím, že bych to dělal já. Ten posun je tam opravdu velký a byl rychlý, protože jsem vyřezával téměř denně a hodně jsem sledoval videa ostatních řezbářů z Kanady, Ameriky nebo Japonska, přiznává s tím, že mu byl také daný výtvarný talent, protože už jako dítě hezky kreslil. To se odrazilo i v dřevosochařině, jen to chtělo nasbírat zkušenosti a poučit se z vlastních chyb. 

Oldřich přiznává, že při práci pořád přichází na něco nového, což je na tom to dobré. „Vždycky, když se máte co učit, máte se kam posouvat a můžete zkoušet něco nového, tak vás to i tím baví,“ zdůrazňuje s tím, že kdyby už všechno uměl a znal, tak by ho to tolik nebavilo. Má totiž rád výzvy a radši dělá něco nového, protože u toho získá nové zkušenosti a víc ho to baví. A když to člověka baví, tak to jde na tom poznat, přidává. 

Zásoba motorových pil

Na motorovou pilu padla v případě Oldřicha volba rovnou. Zkoušel i pracovat s dlátky, ale nebylo to podle něj ono. Nemá totiž takovou trpělivost a vyhovuje mu, že u pily vidí výsledek mnohem dříve. Když máte před sebou kmen a opracováváte ho, začátek je vždycky nejtěžší. Když se vám tam klube to, co chcete mít, a vidíte, že to bude dobré, tak to je moment oddechu, kdy to člověka začne bavit, podotýká. 

Kromě motorové pily pracuje Oldřich i s různými elektrickými nástroji, například s přímou bruskou, kde používá různé speciální rašple na dřevo. Na některé věci se zase dá používat elektrický pásový pilníček nebo prstový. A jako finále je to speciální kartáč do vrtačky díky kterému se socha upraví, aby byla hezká a udělá se tak i patina nebo stínování. Když člověk dělá lidský obličej, tak potřebuje udělat detaily, které si pilou naznačí, ale potřebuje je zjemnit a dodělat jemnějšími nástroji. Bez toho se neobejde, vysvětluje. 

I motorových pil má Oldřich několik. Stačily by mu dvě, používá tři až čtyři a celkem jich má asi sedm. Zmiňuje, že jsou řezbáři, co jich mají i třicet a více. Oldřich začíná práci s velkou pilou, kde si může dát několik carvingových neboli řezbářských lišt různých délek. Ty mají špičku, kde není otáčivé kolečko. Dále má úplně maličkou pilu, kde má jenom dvaceticentimetrovou lištu. Ta se hodí na menší věci jako je obličej nebo prsty. Její výhodou je, že není těžká do ruky a člověk s ní může pracovat déle než s velkou pilou. Rád používám akumulátorové pily, protože nehlučí, nesmrdí, nemají takové vibrace a člověk je nemusí startovat. Obzvlášť, když děláte někde pod stříškou, je to velká výhoda, přiznává. 

Fyzická dřina s metrem v ruce

Při práci je hned na začátku nejdůležitější výběr dřeva a potom anatomie, a to hlavně u lidské figury. Lidi totiž potkáváme každý den, vidíme je, máme je v oku a je tak potřeba dodržet poměry jak v obličeji, tak co se týče rozměření postavy. To jsou věci, které jsem na začátku vůbec neznal a nevěděl. Proto to taky kolikrát vypadalo, jak to vypadalo. Když jsem zjistil, že si to sochaři měří, tak jsem přestal řezat od oka, ale vždycky jsem si do toho kmene postavu nejdřív rozfázoval a rozkreslil, dodává Oldřich. Když dělá postavu v pohybu, je to ještě složitější, protože je měření těžší. Berná mince je vždy hlava, a to jak u člověka, tak u zvířat. 

Fyzicky je práce hodně náročná především ze začátku než si na ni tělo zvykne. Řezbáři kolikrát drží pilu nad hlavou a na Oldřichovi se to podepsalo tak, že musel začít navštěvovat fyzioterapeutku. Ta mu řekla, co a jak má cvičit, protože tělo se ozve po přetížení jedné strany a objeví se problémy jako je tenisový loket nebo bolest beder.  Člověk zvládne udělat sochu za pár hodin, ale je to velký fyzický výkon. Nejvíce je tato náročnost vidět u rychlořezby. O časové náročnosti obecně by vám měla odpovědět moje žena. Dříve jsem tomu věnoval více času, byl jsem do toho zažraný a až postupem času se to snažím lépe rozfázovat, pracovat více v klidu a nepřehánět to, doplňuje s úsměvem. 

Když dřevo ožije detaily

Oldřich řeže převážně z dubového dřeva, protože dělá hlavně sochy do exteriéru a dubové dřevo vydrží léta letoucí. Musí být čerstvé nebo ne úplně suché, protože dubové by ztvrdlo jako kámen. Dřevo získává od hajných a revírníků, za ta léta už o sobě navzájem ví, ale také od samotných lidí. Nějaké dřevo má i z větší dálky, od lesníka, který ví, jaké dřevo je pro řezbáře vhodné. My preferujeme dřevo, které je křivé, sukovaté a spíše bereme vršky dubů. Ty už lesníci považují za palivové dřevo nebo za dřevo do štěpky, ale pro řezbáře je fajn, protože jsou tam ty suky, které to dřevo krásně vážou a dřevo tolik nepracuje, popisuje. Dřevo ze spodních částí stromů je mnohem dražší, ale také pěknější a hodí se například na sochu velkého medvěda. 

Než začne Oldřich dělat sochu, přiveze si kmen dřeva na místo a postaví si ho nastojato. Nejprve z něho velkou pilou ořeže krajinky, tedy kůru a běl. To potom nařeže topení nebo rozdá sousedům. Tím má nachystané čisté dřevo, se kterým může dále pracovat. Někdy má rád hrubé obrysy, kdy má dobrý pocit a ví, že už výsledek nepokazí a může jej jen vylepšit. U některých soch se mu stává, že v tom hrubém to úplně není ono a vše ožije až díky detailům. Dodává, že hodně záleží na tom, jestli je socha v pohybu.  Na úpravu hotových děl používá Oldřich přípravek k hloubkovému ošetření dřeva proti dřevokaznému hmyzu a poté tenkovrstvou olejovou lazuru. 

Tajemství živého pohledu

Oldřichovy sochy mnohdy působí jako živé, což je podle něj dané tím, jak dodržel výše zmíněnou anatomii. Sochu hodně oživí také oči, které jsou důležitým detailem. Oldřich se sám snaží hledat, jak je udělat nejlépe. Například používá starou sochařskou metodu, kdy se zahloubí panenka a oku se nechá odlesk, který oko rozkouká. Někdo si myslí, že jsou oči skleněné a musí si na ně sáhnout nebo se podívat hodně zblízka, upřesňuje s úsměvem. Dále vysvětluje, že oči je možné dát na stranu, nahoru nebo dolů, což není jednoduché, protože je potřeba je trefit, aby nešilhaly. Navíc jiné oči mají mufloni, ovce, plazi nebo například kočky. 

Výtvory, které Oldřich dělá nejraději nebo ho nejvíce baví, ještě nedělal a nechává si je v záloze. Prozrazuje, že má rád historii, přírodu a indiány a říká si, že až si bude myslet, že to opravdu umí, udělá pěknou sochu indiána. Samozřejmě člověk rád dělá ženy, ty jsou taková vděčná inspirace všech umělců. Rád tvořím zvířata když jsou akční, například kočkovité šelmy, nebo rytíře, něco historického, vyjmenovává a prozrazuje, že by chtěl udělat i nějakého historického vojáka třeba z období napoleonských válek. Tam se člověk podle něj hodně vyřádí, je tam spousta detailů a věcí, které by člověk rád vyzkoušel.  

Ze zakázky virál

Dříve mezi nejčastější zákazníky Oldřicha patřili soukromníci, kteří chtěli sochy na své zahrady. Nyní největší procento tvoří dary, tedy že někdo chce obdarovat své blízké ke kulatinám a podobně a dále dělá i větší zakázky například pro obce. To je podle něj moc fajn v tom, že sochy nebo lavice se sochami jsou na veřejném prostoru a může je tak vidět široká veřejnost – není to schované jen někde na zahradě, ale slouží to všem. A zároveň mu i výtvory dělají reklamu. 

Zajímavou zakázku měl Oldřich několik let zpátky. Tehdy za ním přijel zákazník, který chtěl pro svého obdarovat svého výborného zaměstnance a věděl, že je to velký fanoušek britské heavy metalové kapely Iron Maiden. Chtěl pro něj tedy vyřezat trůn s motivy této kapely. Já jsem vymyslel, že trůn je fajn, ale že se tam nevejde tolik věcí, jako kdybychom to udělali jako lavici se sochami po stranách. A tehdy jsem vymyslel, že udělám na jednu stranu baskytaristu, na druhou stranu maskota kapely Eddieho a na opěradlo nápis Iron Maiden, popisuje. Když se Oldřich na sousoší dívá dnes, vidí na něm celou řadu chyb. Ví, že dneska by to šlo udělat úplně jinak a lépe. Ale tehdy to mělo opravdu velký úspěch mezi fanoušky té kapely. Stal se z toho v podstatě virál. A to byla netradiční věc, která mě moc potěšila, uzavírá nadšeně.

Zdroj: www.podnikatel.cz
Autor: Jana Langerová